Je to teprve 4 roky, co jsem se nastěhovala do krásné obce jménem Mukařov, a musím říct, že než jsem tu začala bydlet, moc jsem o tomto místě nevěděla. Nejsem tedy skalní „Mukařovák“ nebo někdo, kdo sem od dětství jezdil na chatu a pak se z lásky k místu přistěhoval. Pocházím z centra Prahy a bydlela jsem na více místech v České republice. Díky tomu mám jistý nadhled a mohu posoudit z jiné perspektivy, jak se tady žije.

Myslím, že se mnou budete souhlasit, že žijeme na krásném místě. Obec blízko přírody i hlavního města, čisté prostředí, občanská vybavenost, funkční úřad i rozšiřující se infrastruktura. A za tu dobu, co tu jsem, se změnilo tolik věcí, že je to až neuvěřitelné.

Bydlím v Mukařově u hřiště a vidím tedy spoustu věcí jako na dlani. Za poslední 4 roky mi před očima vyrostla nová škola, školka, opravil se Sokol a v mateřském centru, se kterým přímo sousedím, se během těch pár let rozběhl tak kvalitní program, že opravdu nemusíme vozit děti na kroužky do Říčan nebo do Prahy. A to mluvím jen o tom, co vidím z okna.

O tak důležitých projektech, jako jsou vodovody nebo kanalizace apod., které jsou v plném proudu výstavby, se ani nezmiňuji. A množství kulturních akcí, jako dětské dny, lampionový průvod, Po-po-les, výstavy, knihovna a další a další – věřte mi, že ani to není v obcích takové velikosti, a i větších, žádná samozřejmost.

Jsem velmi spokojená, jak to zde funguje, jednu věc tady ovšem postrádám...

A tím se dostávám k tomu, proč jsem se rozhodla kandidovat v podzimních volbách do zastupitelstva obce jako nezávislý kandidát za Sdružení kandidátů Mukařov, Srbín, Žernovka. Jedním z hlavních impulzů byla pro mne věc, která mi tu chybí – volnočasový prostor pro teenagery. Sama mám jednoho doma.

V poslední době bylo mnoho uděláno pro děti většinou mladšího věku, ale na naše náctileté se trochu zapomíná. A že jich přibývá. Z různých zdrojů vím, že tu už v posledních letech byly snahy něco pro ně vytvořit, ovšem, co si budeme povídat, není to tak úplně jednoduché.

Ale oni se chtějí setkávat a nebýt už pod takovou kontrolou rodičů, a my se pak zlobíme, že je potkáváme za Enapem, po večerech na hrázi, před Penny, na dětském hřišti nebo na různých lavičkách. A tak lavičky odstraníme, aby na nich tito mladí nedělali neplechu a nepořádek, a my si pak nemáme ani kam sednout.

A myslím si, že i proto, že tady nemají kvalitní vyžití, tráví spoustu času doma u počítače. Jenže kam mají jít? Je to přirozená potřeba se setkávat a být pospolu. Bylo by skvělé jim umožnit nějak důstojně společně trávit čas s možností zábavy a sportovním vyžitím.

Co tedy s tím?

Především pro ně potřebujeme prostor. Oslovila jsem v této věci již před časem obecní úřad a musím říct, že jsem se setkala s velmi vstřícným přístupem. Vzhledem k tomu, že tato otázka padla už mnohokrát, existuje základní představa o konceptu takového místa. Ráda bych, aby tato představa v dalších týdnech a měsících byla upřesněna a zpracovaná do konkrétního projektu, aby se mohlo začít řešit financování a aby obec na něj mohla případně získat dotaci.

Jak by tento prostor tedy měl vypadat?

Ideálně by to mělo být kryté posezení, třeba velký otevřený altán, a u toho různá sportoviště na kolektivní sporty – např. nohejbal, beach volejbal, ping pong, fotbálek, v budoucnosti třeba inline dráha apod. Možností je mnoho. Časem by se mohla zrealizovat i nějaká klubovna.

V neposlední řadě by se měl zajistit bezobslužný obchod s automaty na občerstvení, s nealko pitím a toaletami. Na úklidu a údržbě objektu by se ve spolupráci se školou měly podílet samy děti.

Ověření nápadu s teenagery

Určitě by bylo dobré vědět, co chtějí přímo ti, pro které je projekt určený. Mluvila jsem s několika náctiletými, proč se setkávají na takových místech, a jediná a velmi smutná odpověď byla, že nemají, kam jít a kde být spolu. Odevšad je vyhánějí, že dělají nepořádek, hluk, že požívají bůhvíco apod.

​

Mohu potvrdit, že ti, s nimiž jsem mluvila, byli slušní mladí lidé, žádný hluk, žádný alkohol, žádné jiné „drogy“. Všichni byli milí, komunikativní, uvítali by centrum, kde můžou být spolu a zároveň nebudou nikoho rušit. Rádi by se podíleli jak na budování, tak na údržbě, vždyť by to bylo „jejich“.

​

A v této souvislosti ihned uveďme i to, že ani oni by neměli být rušeni. Pokud vedle takového teencentra vystavíme dětské nebo například workoutové hřiště, pak se tam opět budou scházet dospělí, kteří budou mít opět k těmto mladým lidem výhrady. Teencentrum tedy musí být jen jejich. A protože o to stojí velmi mnoho lidí, ať už ti, kteří nechtějí rušit, či ti, kteří nechtějí být rušeni, tato pravidla by se měla nastavit jasně dopředu.

​

V průběhu podzimu chci ve spolupráci s paní ředitelkou mukařovské základní školy Janou Novotnou zorganizovat dotazník pro žáky druhého stupně – které aktivity by tam uvítali. Další dotazník pak bude na webových stránkách obecního úřadu, aby se mohly zapojit i ti, kteří do mukařovské školy nechodí. Věřím, že v rámci ankety přijdou i s „cool“ názvem pro tenhle prostor.

Znovu opakuji: aby koncept fungoval, bude důležité, aby nikdo nebyl od teenagerů rušen, a také, aby oni neměli pocit, že jsou pod neustálou kontrolou. Citlivý výběr místa a také garanta projektu vidím jako dva z klíčových faktorů pro úspěch projektu.

Na závěr bych ráda řekla, že asi vždy budou mezi mladými ti, kteří se chtějí jen poflakovat a dělat problémy. To by ale nemělo být důvodem neudělat nic pro ty, kteří chtějí aktivně a slušně žít, a oceňují, že mají možnost kulturního setkávání a sportovního vyžití. Jsem si vědoma toho, že toto není zdaleka jednoduchý projekt a je do jisté míry kontroverzní. Pokud bychom se ovšem stále báli těch pár potížistů, nikdy by nic dobrého nevzniklo.

​