​

Podstatné je, že ještě začátkem letošního roku z tohoto poměrně rozsáhlého prostranství (celkem se jedná o více než 7000 m2), byla v majetku obce jen asi čtvrtina. Je velkým úspěchem, že se podařilo přesvědčit majitele, aby přehodnotil své odmítavé stanovisko a pozemek obci odprodal. Dalším důležitým bodem je, že Mukařov tak dostal šanci vytvořit ve svém přirozeném centru místo, které bude nejen estetické, ale také funkční a příjemné pro co nejvíce místních obyvatel i návštěvníků, a změnit tak tvář obce pro další generace, možná staletí.

​

Vrátím se trochu do minulosti. Před čtyřmi lety, kdy vrcholilo projednávání nového územního plánu, se rozvinula širší debata o urbanistickém charakteru našich obcí. Místy i dost vzrušeně se diskutovalo o tom, zda vůbec a případně kam u nás patří bytové domy a obchody, a jak moc jsme ještě vůbec vesnice. Od autora územního plánu dokonce zaznělo, že Mukařov je v urbanistických učebnicích uváděn jako odstrašující případ.

 

To se neposlouchá dobře, ale přimělo mě to k přemýšlení, proč to tak je. Je jistě pravda, že se v relativně nedávné minulosti postavilo leccos, co mohlo vypadat lépe, ale není to zdaleka jen fenomén poslední doby. Urbanistický problém Mukařova totiž podle mě pramení z toho, že to není typická vesnice nebo městečko. Na rozdíl třeba od Srbína, který má dosud částečně zachovalou náves, Mukařov byl historicky jen kostel s farou a později školou a k nim přilepenými chalupami. Další centrum byla Buda s hostincem a kovárnou. A jejich propojení – jak dokládají nyní znovu publikované letecké snímky staré osmdesát let – vznikalo už značně živelně.

 

A v dalších dekádách se je dolepovalo a dolepovalo. To, čemu nyní říkáme náves, je navážka na potoku, kterou si vynutilo právě to propojení s Budami. Ještě před padesáti lety nebyla v centru, ale vlastně za humny starého Mukařova, jehož jádro se nám – naštěstí – stále zachovalo a má i dnes svůj genius loci.

 

Takže co s tím? Na začátku jsem psala, že máme příležitost vytvořit uprostřed naší obce estetický a funkční prostor, kde bude příjemné pobývat. To bych ráda podtrhla a zdůraznila. Budou-li peníze, je možné navrhnout a postavit téměř cokoli, ale pokud to nebude užitečné a lákavé pro lidi, bude to mrtvé a dříve nebo později to marně zchátrá. A naopak, šance, která se teď Mukařovu otevřela, je především v tom, že si může – téměř doslova „na zelené louce“ vybudovat nové centrum, tedy náhradu chybějící návsi či náměstí. To ale nemůže vzniknout jen tak v projekční kanceláři, musí to být prostor, který bude přirozeně žít a mít jasnou funkci. Musí být zkrátka pro lidi, kteří ho budou užívat ve dnech všedních i svátečních.

 

Od této úvahy byl už jen krok k otevření diskuse s občany o tom, jak vidí centrum své obce. To, že bude architektonický návrh ve fázi studie projednán veřejně, bylo jasné už od počátku práce na zadání, ale jsem moc ráda, že jsme se mohli setkat ještě předtím, než vybraný architekt začal něco kreslit. Velmi si vážím i toho, že více než třicet účastníků debaty dalo průchod své fantazii i zkušenostem a velmi zaujatě formulovalo své představy a názory. Asi to není úplně běžné, protože i pan architekt byl překvapen a potvrdil, že něco podobného ve své praxi ještě nezažil.

 

Z hlediska projektu revitalizace návsi to byl samozřejmě jen první krok. Věřím ale, že krok významný. A nejen pro tento projekt, ale i pro zapojení veřejnosti do rozhodování o zásadních věcech v životě obce. Odborně se tomu říká participativní rozhodování a může to mít celou řadu podob, včetně velmi sofistikovaných. V Mukařově (Srbíně a Žernovce), který se sice počtem obyvatel už dostává do kategorie městysů, ale svým charakterem je stále ještě vesnicí, je mezi průchodnými metodami stále ještě i živá komunikace, ať už spontánní, nebo přiměřeně moderovaná. První pokus byl velmi příjemnou zkušeností, a proto věřím, že budou následovat i další. Upřímně se na ně těším.

​

​